1.díl - Pilotní díl

 

1. 

 

Derren Walker spal.

„POMÓC! Je tady někdo?“ slyšel hlas odněkud z dálky. Trhnul sebou a otevřel oči.

 

2.

 

Vyhoupl se z postele a podíval se s bolestivým výrazem na svou dlaň, která ho pálila od té doby, co se probudil. Měl na ní vytetované trojciferné číslo. 364. Snažil se to sedřít, ale bylo to do dlaně vyryté. Poprvé od svého probuzení se rozhlédl, kde to je. Malá cihlová místnost na jeho náladě nepřidala, spíše naopak. Snažil se zamyslet nad tím, jak se sem dostal, ale na nic kloudného nemohl přijít. Najednou se ozval znovu křik a tentokrát mnohem zřetelnější. Poznal, že to byl ženský křik. Také slyšel, že za jeho dveřmi je zmatek. Každou chvíli proběhl někdo kolem jeho dveří. Kde kdo také párkrát zkoušel otevřít jeho dveře, ale byly zamčené zevnitř. Derren seděl nehybně na posteli asi 5 minut. I přes všechen zmatek, co se děl na chodbě, se nemohl odlepit. Když někdo nečekaně zaklepal na jeho dveře a řekl:

„Je tam někdo? Ozvěte se,“ ozval se mužský hlas.

Derren delší dobu neodpověděl, pak se ale zvedl a otočil klíčem v zámku.

 

3.

 

Jakmile otevřel dveře a vyšel ven, dostal se do úzké chodby, kde po pravé straně byli asi desatery dveře. Za dveřmi stál asi šedesátiletý muž s velmi světlými vlasy. To on klepal na Derrenovy dveře.

„Už jsem myslel, že tam nikdo není,“ řekl Derrenovi.

„Kde to jsem?“ zeptal se staršího muže. Kolem nich proběhl nějaký mladý kluk.

„To bych taky rád věděl. Mimochodem jsem Tony Nolte,“ řekl starší muž a podal mu ruku. I Derren se přes své velké zmatení představil a ruku si s ním stiskl. Starší muž vypadal velice vyrovnaně a nebyla na něm poznat jakákoliv známka strachu ani paniky.

„Pomozte mi!“ Ozval se znovu dívčí hlas. Tony se podíval za Derrenova záda, odkud vycházel ten hlas.

„Myslím, že bychom tam měli jít.“

Derren kývl hlavou jako na souhlas a podíval se na své dveře. Byl tam Vánoční věnec a uprostřed toho věnce byla fotografie s jeho obličejem.

„Proč...“ nedopověděl otázku, jelikož byl Tony už na cestě.

 

4.

 

Doběhli k místu, kde postávala skupinka lidí u dveří, ze kterých vycházel ten dívčí křik.

„Co se tady děje?“ zeptal se Tony.

Blonďatý muž s šátkem na něj pohlédl a řekl:

„Někdo tu křičí o pomoc, ale jinak je vše celkem v pohodě. Dejte si pivko a jděte si lehnout. Ta holka je zkrátka moc hysterická,“ přejel je zlověstným pohledem a na obličeji mu vystal sebevědomý úsměv.

Kevin, který seděl u dveří a snažil se asistovat tmavovlasé ženě řekl:

„Za dveřmi je nějaká holka a zřejmě tam nemá klíč jako jsme měli my ostatní.“

„Ten zámek je moc složitý, tohle nás na policejní akademii neučili,“ řekla žena u dveří, která se marně snažila zámek otevřít tenkým drátkem.

„Stejně se divím, že tam tak vyvádí,“ řekl blonďák. Starší černoška ho zpražila zlým pohledem.

„A vy se jí divíte? Kdybyste se objevil zničehonic v depresivním prostředí a byl zamknutý a nemohl se dostat ven? Zvlášť v tak mladém věku, jako je ona,“ řekla mu a pohlédla na fotku ve věnci a pokřižovala se.

Blonďák chtěl reagovat, ale Derren vykročil mezi ně.

„Dejte mi ten drát... já to zkusím.“

 

5.

 

Ami Dillonová mu podala drátek z její podprsenky a odstoupila ode dveří. Derren, který byl celý rozklepaný strčil drát do klíčové dírky. Trvalo to necelých pět minut, než zámek cvakl.

 

6.

 

Michelle Harperová vyletěla ze dveří jako kulový blesk do náručí prvního člověka, kterého viděla a to byl Derren. Celá uplakaná se postupně začala uklidňovat. Na chodbě se rojili další lidé, kteří se vyptávali na podobné věci jako Derren Tonyho, a jako Tony jim nebyl schopen nikdo vysvětlit, co se to děje.

„Hej lidi, taky máte na dlaních vytetovaný nějaký číslo?“ zeptal se zničehonic nic blonďák Daniel Barton.

Ostatní kolem se podívali na své dlaně a zjistili, že tam mají také číslo, které nedávalo smysl.

„Ehm, myslím, že je na čase jít dolů po schodech a zjistit, co se tady děje,“ začal Tony, „ Danieli a Kevine, zjistěte, jestli ještě někdo není zablokovaný v pokojích a hlavně udržte tady ty lidi, ať nechodí za námi dolů. Nemusí to být bezpečné. Ami a Derrene, mohu vás poprosit, abyste tam šli se mnou?“

Oba dva kývli současně.

„Tak tedy jdeme.“

 

7.

 

O chvilku později

 

„Proč je tu taková tma?“ zeptala se Ami a začala si ohmatávat kapsy, jestli tam nemá sirky či zapalovač.

Sestoupili po schodech do přízemí, které na rozdíl od prvního patra nebylo osvícené.

„Naštěstí to tu osvětluje částečně to světlo seshora,“ okomentoval situaci Tony a rukama nahmatal stěnu a šel podél ní. Po chvilce vykřikl.

„Tady jsou dveře. Zkuste jít podél té druhé strany, jestli tam nebudou další,“ přikázal jim. Ami se toho chopila jako první, Derren šel za ní.

 

8.

 

„Ok, takže jsem vyzkoušel všechny dveře, co jsou tady na chodbě. Asi v pěti z nich jsem našel nějaký lidi, ostatní už stáli tady na chodbě,“ řekl Kevin, když potkal na chodbě Daniela, který si právě upravoval svůj šátek na hlavě. Podíval se na něj s velkým nezájmem a pak se ho zeptal :

„Hm. A kolik si napočítal pokojů?“

„V části, kterou jsem měl na starost já, jsem napočítal dvanáct pokojů. Zbytek počítala Michelle,“ odpověděl mu i když nebyl nadšen jeho pohledem, jakým pozoroval všechny lidi kolem něho. Jako by mu bylo jedno, že se tu zničehonic objevil.

„Dobrý, tak si dej pohov a vyp…“ nedopověděl další štiplavou větu, protože ho přehlušil ženský hlas.

„Hej, vy dva.“

 

9.

 

Ženský hlas patřil Michelle, která k nim přiběhla.

„Tak co, kolik jsi napočítala pokojů ve druhé chodbě?“ zeptal se Kevin.

„Je jich šest. Z těch šesti jsem našla pět lidí. To znamená, že někdo chybí,“ řekla Michelle a rozhlédla se po úzké chodbě.

„O koho jde, krásko?“ zeptal se s úsměvem Daniel.

„O nějakého holohlavého kluka,“ odpověděla mu.

„Takže první drama je na světě,“ řekl uštěpačně Daniel a pak dodal: „Ten tvůj hysterickej záchvat, když jsi byla zamčená nepočítám.“

„Magore,“ odpálkovala ho Michelle a odešla od nich.

Daniel se usmál a vyndal z kapsy cigáro a zapálil si.

„Hej, kam si myslíš, že jdeš? Máme hlídat chodbu,“ křikl na Kevina, který odešel za Michelle.

 

10.

 

„Tak co, našli jste tam něco?“ ozval se z druhé strany Tony, který stál u dveří, které objevil a napjatě čekal, až je bude moct otevřít.

Ami po chvíli objevila něco, co připomínalo alarm proti krádeži.

„Co to je?“ zeptal se jí Derren.

„Nevím, ale mohlo by to být…“ nedořekla a zmáčkla červené tlačítko, čím se najednou rozsvítila celá chodba.

 

11.

 

„Bravo, Ami, toto jsme potřebovali,“ řekl Tony a věnoval jí úsměv. Pak se rozhlédl, kde to vlastně jsou. Zjistil, že jsou tu čtyři dveře. U dveří na konci chodby, které byly z masivního železa viděl kódovací stroj. Zdá se, že ty dveře něco ukrývají. Na chodbě však uviděl něco, co mu přišlo velmi zvláštní. Jakési 4 kruhové přístroje, které byly připevněny na zdi.

„Ehm, k čemu je tohle?“ zeptal se Derren a ukázal právě na ten přístroj.

Ami to také zaregistrovala. Matně ale vzpomínala, kde už to viděla.

„Myslím, že to jsou kamery,“ odpověděla mu po chvíli.

 Derren po ní střelil pohledem.

„Tím chceš říct, že nás tu někdo sleduje? Jak jsi na to vlastně přišla, že to jsou kamery? Vypadá to spíš, jak poplašné zařízení, když hoří,“ podotkl Derren.

„No, vidíš, jak tam u každé bliká to světýlko? Tak to…“ nedokončila větu, jelikož jí přerušil hlasitý úder, který se ozval za dveřmi u kterých stál Tony.

„Mám takový pocit, že tam někdo je,“ řekl Tony a vzal za kliku a otevřel dveře.

 

12.

 

Lara Jones vyšla zmatená z pokoje, kde ji našel Kevin. Byla naprosto v šoku. Co tady děláme? Proč tady jsme? Proč mám to vytetované číslo na ruce? Celá zamyšlená došla až nakonec chodby, kde v rohu objevila tlustšího mladého chlapce, který se třásl.

„Ehm, stalo se ti něco?“ zeptala se ho opatrně.

Kluk se na ní vyděšeně podíval a řekl :

„Kde to jsem? Proč nejsem doma?“

„To já nevím, ale ráda bych ti odpověděla.“

„Zkusím něco zjistit od ostatních a pak ti přijdu říct, co jsem zjistila, ok?“

Dlouhovlasý kluk jen kývl hlavou a dál se svíjel na zemi.

 

13.

 

„Pane jo, cos to na nás přichystal,“ uteklo Tonymu z úst, když vstoupil do dveří.

„Co tam vidíš, Tony?“ ozval se za ním Derren.

Objevili se v místnosti, která vypadala jako obývací pokoj a nebýt těch cihlových zdí a podlahy, byl by i dokonce útulný. Byly tady skříně s knihami, taky šachy, šipky a ještě další zábavné prostředky. Na stěnách u stropu se tyčily tytéž kamery, které byly i na chodbě. V polovině byla místnost oddělena částečnou zdí, za kterou také něco bylo. Zrovna odtamtud se ten zvuk znovu ozval.

„Kdo je to?“ zeptal se nahlas Tony.

Nikdo se však neozval a tak vykročil směrem k oddělovací zdi.

 

14.

 

Jako prvního člověka, který se Laře Jonesové zdál sebevědomý a alespoň na sobě nedával znát strach a zmatenost, byla lékařka Emily Monk. Pochodovala po chodbě a přistupovala ke každému člověku, co se zdál vyplašený a snažila se ho povzbudit. Lara k ní přistoupila.

„Ehm, promiň, že ruším, ale v zadní části chodby je kluk a má strašnou klepavku a všimla jsem si, že jsi asi doktorka nebo psychiatr, že jakmile promluvíš s jakýmkoliv zoufalým člověkem, alespoň trochu mu to rozjasní oči. Mohla bys za ním skočit? Mimochodem jsem Lara,“ představila se jí.

Emily se na ní usmála a řekla:

„Emily. Snažím se těm lidem, alespoň trochu pozvednout náladu i když to moc nejde. Vyptávají se na takové otázky jako ‚Proč jsou tady?‘ ‚Jak se sem dostali?‘, sama nevím o nic víc, než oni.“

„Také tomu nerozumím. Každopádně myslím, že…“ nedopověděla, jelikož ji přerušil pronikavý ostrý mužský skřek.

„Pane bože, ten kluk zkolaboval. POMOC!“ ozvalo se z konce chodby. Obě dvě se tam rychle rozeběhly.

 

15.

 

Opatrným a pomalým krokem se přiblížili k oddělovací zdi. Za ní objevili všemožné posilovací stroje. Než se rozkoukali po mini posilovně, vyrazil někdo ze stínu za zdí a rychlým pohybem srazil Derrena k zemi.

 

16.

 

Derren se při pádu praštil do hlavy o zeď a upadl na malou chvilku do bezvědomí. Holohlavý, asi šestnáctiletý Josh byl svojí unáhlenou, strachem vyburcovanou reakcí zaskočen. Ovšem než si stačil uvědomit, co udělal, Ami mu vrazila pěstí a on se svalil na kolena.

 

17.

 

Než Emily s Larou doběhli ke klukovi, který náhle zkolaboval, byla už kolem něj vytvořena početná skupinka lidí.

„Sakra lidi, uhněte, ten kluk potřebuje vzduch,“ zakřičela až skoro hystericky Lara.

Emily mu zkontrolovala puls a pak se podívala na vystrašenou Laru.

„Musím provést kardiovaskulární resuscitaci. Musíš mi pomoct.“

„Cože? Já… já nevím, jestli to zvládnu.“

„Jak nevíš? Ten kluk může…“

„Já ti pomůžu,“ řekne Kevin a klekl si vedle ní.

„Dobře, Kevine. Musíme mu podložit hlavu… tak správně. A teď mu ještě předsuneme spodní čelist, aby se uvolnily dýchací cesty.“

Emily mu jemně otevřela pusu a strčila tam dva prsty, jestli v ní nenajde něco, po čem by se přerušil dýchací proces. Když nic neobjevila, začala mu provádět masáž srdce a dýchání z úst do úst. Všichni nečinně přihlíželi.