477.

 

Bridget se probudí okolo deváté ráno. Musela chvilku přemýšlet nad tím kde je… usnula s kontaktními čočkami a nalíčená… ihned zavolala do práce, že se zpozdí.

 

478.

 

„Panebože… co jsem to včera vyváděla?“ kouká na sebe do zrcadla. Má totálně zarudlé oči a ještě ke všemu absolutní okno.

 

479.

 

„Klidně ti jí pohlídám… mám zítra a pozítří dovolenou… ale co když to nezvládnu? A co kojení? Já přece žádný… ehm…“ zasekla se uprostřed věty Sab.

„To zmákneš… i já se to musela naučit… a musím ti říct, že je Suz v noci pěkná nezbeda… dneska mě vzbudila šestkrát… jsem hrozně nevyspalá… a s tím kojením… nakrmím jí ráno a vrátím se tak do dvou hodin…“

„Dobře… a už víš, co mu řekneš?“ zeptá se.

„No… omluvím se mu,“ pokrčí rameny. „Měl pravdu… byla jsem na něj hnusná a nikdy ho neposlouchala… ale fakt jsem si to neuvědomovala…“

„Máš ho pořád ráda?“

„Divná otázka… ani nevím…“ odpoví zamyšleně Aud, „ale co ty a Tom?“

„Jako jestli ho mám ráda?“ usměje se a pak zvážní. „Bylo mi s ním hezky… je to hodnej a hezkej kluk.“

„Bridget s ním teď zase kamarádí…“ hlesne. „Neměla jsi to dělat, když se ti líbil…“

„Ach jo… občas když ho potkám, tak mám chuť ho líbat… mrzí mě, že to takhle dopadlo…“ vzdychne Sabina. „Mám mu to říct?“

„Když já můžu Dennisovi říct, že se mu omlouvám za své chování, tak v tom nevidím problém.“

 

480.

 

Bridg pracuje na nových recenzích a přitom zapomene na čas. Do práce jí volal Tom a nenápadně se vyptával, jak se jí líbil předešlý večer… když ale zjistil, že si také nic nepamatuje, tak se přiznal, že je na tom stejně.

Protáhne se a mrkne na hodiny. Zjistí, že už je devět večer, ale chce to dotáhnout do konce a tak si jde pro další kafe.

 

481.

 

V kantýně potká šéfredaktora PC her Erika Snowa.

„Co tu ještě děláte takhle pozdě?“ zeptá se jí slušně.

„Ale… když mám šťávu, tak mě nikdo od toho pekelnýho stroje nedostane…“ usměje se Bridg.

„Tak to já tu skoro i spím…“ hlesne Erik. „A jak se vám tady líbí?“

„Jo, líbí…“ řekne a zdá se jí zvláštní. „A vy už tu pracujete dlouho?“

„Prakticky od začátku… dělali jsme internetový stránky ještě s Maxem a pak se to zhouplo, až na časák…“ říká a chytí se za zátylek nosu a promne ho. „Ale je to fuška…“

„Bolí vás něco?“ zeptá se a prohlíží si jeho hezkou tvář s několika denní záplavou vousů.

„Jen lehká únava… už jsem nespal tři noci…“ řekne a poprvé se na ní podívá.

„A nemohla bych s něčím pomoct? Za chvíli budu mít svou práci hotovou…“ nabídne se.

„No… dal bych vám jednu novinku… ale je to hra… musíte si jí zahrát…“ řekne a pozoruje ji.

„Fakt? A není to nic strašidelnýho?“ zeptá se zkoumavě.

„Ne, není…“ poprvé se usměje a Bridg mu úsměv opětuje.

 

482.

 

Audrey se následujícího dne vypraví za Dennisem. Sabina byla dost nervózní, když přebírala odpovědnost za malou a kladla jí na srdce, aby se co nejdříve vrátila.

Když dochází k jeho novému bydlišti, tak ho uvidí, jak nastupuje do auta.

„Hej… Dennisi, počkej!“ křikne a doběhne ho.

 

483.

 

„Ahoj…“ šeptne překvapeně Dennis. „Stalo se něco Suzanne?“

„Ne… je v pořádku…“ odpoví a spadne jí pramínek vlasů do obličeje. „Chtěla jsem s tebou jen chvíli mluvit.“

„Vážně? A o čem?“

„Omlouvám se…“ vydechne pomalu. „Chovala jsem se odporně sobecky… nevnímala jsem tvé potřeby a přání… možná to bylo těma rokama v Americe…“

Dennis se při poslední větě zasměje a z ničehož nic jí chytne za ruce.

 

484.

 

„Jsi hezká, Suz…“ usmívá se Sab. „Na to, že jsi teda dítě…“

Suzanne se ale zřejmě Sabinino pochlebování nelíbí a začne brečet.

„Řekla jsem něco špatně?“ podívá se na ní a rychle s ní odejde do ložnice, kde jí uloží do postýlky.

 

485.

 

Rachel a Travic se jeli mrknout na byt, který jim bude za necelý měsíc novým domovem. Byl nově zrenovovaný a hezky vybavený. Oba se moc těšili, až se tu zabydlí.

 

486.

 

„V pohodě, Audrey…“ řekne mile. „Taky jsem udělal chybu… odešel jsem... měl jsem to vydržet… protože jsem tě i přes to miloval…“

„Ne, udělal jsi dobře… taky bych sama se sebou nezůstala,“ řekla přísně. „Nechci aby sis to vyčítal… vždyť je to nesmysl…“

„Díky, Audrey… tohle pro mě fakt moc znamená,“ řekl a otevřel dvířka od auta. „Nechceš hodit domů?“

„Tak jo… ale nepospícháš?“

„V práci se to beze mě nezhroutí…“ řekne s úsměvem na rtech. I když věděli, že už k sobě nepatří, tak ten pohled, který na sebe vrhli byl plný něhy.

 

.:Konec čtyřicátéhodruhého dílu:.

 

43. díl