149.

 

Bridg vyrazila na nákupy s Audrey. Díky bohu pleťový zábal odstranil její pupínky a vyhladil pleť.

„Hezká blůzka, viď?“ pronesla.

„Okamžitě to polož… a jdi si vyzkoušet tohle tričko,“ řekla Audrey a strčila jí ho do ruky.

„No, dobře,“ vzala ho a neříkala to příliš nadšeně. Pak zalezla do kabinky.

 

150.

 

„Už budeš?“ zeptala se.

„Nemůžu v tom vylézt…“ vyšlo tlumeně z převlékací kabinky.

Audrey tedy nakoukla dovnitř. Usoudila, že jí to sluší a tričko šla zaplatit.

 

151.

 

„Nebuď taková nemluvná… to tričko ti fakt sluší!“ zakroutila nechápavě hlavou.

„Nevím… já nemám moc ráda červenou… všichni si mě budou všímat!“

„O to přece jde, ne?“

„Vypadám pořád jako idiot,“ oddechla si Bridg. „A to s vámi chodím cvičit a snažím se držet tu vaši pitomou dietu… i kafe piju bez cukru… a když už jsme u toho kafe, tak je to pěkně hnusný!“

„Proč si pořád stěžuješ? Nemůžeš mít všechno hned… tak za tři měsíce se to zlepší, kolik už jsi zhubla?“

„Asi dvě kila,“ řekla.

„No, vidíš… to je pro začátek dost dobrý,“ pochválila ji Audrey.

Bridget se rozhlédla po baru String. Bylo tu celkem dost lidí.

„Díky, že mi pomáháte… jste fajn,“ usmála se vděčně.

„Není vůbec zač,“ opětovala jí úsměv a pak spatřila Dennise, který vcházel do baru.

 

152.

 

„Je, ahoj Audrey,“ všimnl si jí a pozdravil.

„Čau…“ odpověděla zaraženě.

„Musím si odskočit,“ řekla po chvíli Bridg a odešla, jelikož jí došlo, že ti dva si musí popovídat.

 

153.

 

„Rád tě vidím. Sluší ti to,“ ozval se.

„Hm, díky…“ procedila skrz zuby a ani se na něj nepodívala.

„Stalo se něco?“ zeptal se.

„Ne, vůbec nic…“ opáčila a stále zarytě koukala do svého hrnku s kávou.

„Promiň, čeká na mě kámoš,“ řekl najednou. „Tak někdy… zase třeba pokecáme! Měj se pěkně, Aud.“

Zvedl se a odešel za A.Jem, který seděl u stolu opodál.

 

154.

 

„To je Audrey, ne?“ zeptal se spolubydlící A.J.

„Jo, je…“ pokýval hlavou.

„Proč nejde k nám?“

„A proč by chodila?“

„No… myslel jsem, že už se s ní bavíš,“ nadhodil.

„To neřeš… nebavím se s ní… jen to dělám!“ řekl.

„To nějak nepobírám, čéče.“

„Taky nemusíš…“ pokrčil rameny.

„Já to, ale chci pochopit. O co ti jde?“ zeptal se A.J.

„Prostě… mi vadí, že jí musím vidět… a takhle… když se s ní bavím, tak si alespoň nemyslí, že jsem nějaká chudinka… že když mi dala kopačky, tak jsem to vzal sportovně a ani mi to nevadí,“ říkal. „Ach jo, ať jde ta holka k čertu!“

„Hm, musím ti říct, že se sem furt otáčí,“ prohlásil. „Je na ní vidět, že po tobě pořád jede!“

„To si nemyslím,“ zakroutil hlavou. „Určitě už má někoho jinýho!“

 

155.

 

Rachel zvonila na Travicovo dveře. Sice bylo už dvanáct, ale riskla to.

 

156.

 

„Co chceš?“ vyhrkl na ní místo pozdravu.

„Ehm…“ odkašlala si Rachel. „Asi tě ruším.“

„Jo, rušíš… tak co je?“

„Přišla jsem ti říct… že se omlouvám… protože…“ zarazila se.

 

157.

 

Rachel jakoby za poslední týden zestárla a vypadala tak na dvacet.

„… ty jsi dobrej hokejista… ale tak trochu nafoukanej… tak jsem ti chtěla trošku přistřihnout hřebínek,“ pokračovala dál. „Nedokážeš dát góla, protože uvažuješ jenom o tom jak ho chceš dát. Je to o přípravě… a ty si myslíš, že jsi tak dobrej, že to půjde samo… což není pravda… chce to dřít a dřít! Ty vždycky posloucháš trenéra jen na oko, ale přitom ti říká pradu.“

„Všechno?“ pokrčil rameny.

„Neboj se. Už tě dlouho nebudu mučit,“ řekla a Travic znuděně zívl. „Vím, že pod tou tvojí drsnou maskou je hodnej kluk!“

„Nesnáším slovo hodnej,“ opáčil.

„Protože se ho bojíš… schováváš se za něco, co nejsi,“ hlesla. „Travici, tak se tu měj… třeba se ještě někdy potkáme!“

„V to fakt nedoufám,“ řekl a podíval se jí poprvé za tu dobu do tmavě hnědých očí. „A… ty někam jedeš?“ zeptal se ještě.

„Jo, zítra odjíždím… stěhuju se.“

„Aha, tak proto ta moudra a kázání,“ usmál se. Rachel to překvapilo. „Tak se měj pěkně, Rachel!“

 

158.

 

Naklonila se k němu a políbila ho. Poté odešla. Travic se za ní ještě chvíli udiveně díval.

 

*Konec dvanáctého dílu...*

 

13. díl