Příběh 3 (autor ÁJA)

Jelikož už jsem měla na čase jít na univerzitu, tak jsem nakonec šla i když jsem měla jiné plány. Rodiče, ale nechtěli nic slyšet a tak právě teď dobaluji poslední tašku. Odjet na čtyři roky, to je děs. Uvažovala jsem, co všechno si vezmu. Začalo to od propisek a končilo to počítačem (bez kterého se samozřejmě nemůžu obejít). Máma se nabídla, že mě těch několik set kilometrů odveze. Byla jsem ráda, protože nenávidím drkocání se autobusem. Naházela jsem tedy bágly (mimochodem nebylo jich málo) do kufru, rozloučila se s tátou a malou tříletou sestrou.

„A buď na sebe opatrná, Carlo!“ zakřičel ještě táta, když jsme vyjížděly.

Celou cestu jsem si esemeskovala s Maxem (mým klukem). Nepřišel se rozloučit, protože jsem mu to zakázala. S ním bych to loučení, tak nezvládla jako s mou rodinou. Máti mě furt něco říkala, ale já jsem byla smutná, že jedu pryč od Maxe, tak jsem jí nevnímala.

Když jsem spatřila svůj čtyřletý budoucí domov, tak jsem hodlala naskočit zpět do auta a co nejrychleji zmizet do náruče Maxíka.

„A buď na sebe opatrná,“ řekla má máti, když mě dávala pusu na rozloučenou. To už jsem někde slyšela. Zhluboka jsem se nadechla a ověšená zavazadly jsem vykročila vpřed.

To jsem já Carla.

Po roce

Tak už jsem se tady zabydlela. Na pokoji jsem s pěti holkama, abych řekla pravdu, tak mě ty kačeny pěkně štvou. Našly fotku Maxe a vyvěsily jí na naší univerzitní nástěnku s nápisem „Carlin votrok“. Byla jsem pěkně pro srandu, ale co, za pár dní na to všichni zapomněly.

Nejraději jsem chodila na hodinu španělštiny k panu učiteli Marcovi. Byl hrozně chytrej a milej, jenže stejně jsem mu celou hodinu čuměla na zadek a ramena. Taky měl bombový oči, podobný odstín jako měl Max, ale ještě nesrovnatelněji krásnější.

V pátek nám špáňa odpadla. Byla jsem pěkně naštvaná. Šla jsem si tedy sednout do blízké kafárny, tam jsem se ponořila do četby Stephena Kinga a ucucávala ledovou kávu. Přišla mi sms od mámy: Ahoj zlatíčko,představ si,že ten tvůj bývalý chlapec má nové děvče.Je velmi milá,vzali jsme ji jako hospodyni.

Hrklo ve mně. Znovu jsem sms přečetla, chtěla jsem položit  mobil na stůl a při tom jsem drkla do sklenice a zvrhla ji na svou oblíbenou knihu. Přišel ke mně barman se spoustou kapesníčků a začal mi pohromu pomáhat sklízet. Podívala jsem se na něj. Vždyť to je Marco!

„Carlo!“ vydechl.

„Pane učiteli, co tu děláte?“ zeptala jsem se, když jsem otírala ze svého mobilu zmrzlinu.

Vysvětlil mi, že mu onemocněla sestra a musel za ní vzít službu. Absolutně nic nestíhal a byl rozkošně nervózní, tak jsem mu celou noc pomáhala.

Jednou po hodině si mě nechal ve třídě a potom, co všichni odešli přešel k mému stolu. Trval na tom abych si za tu noc přišla pro nějaké peníze, souhlasila jsem i když jsme si tu noc skvěle pokecali.

V devět večer jsem zazvonila na jeho dveře. Přivítal mě s veselým úsměvem ve tváři. Pozval mě dál a pohostil mě výborným nealko drinkem.

Začali jsme si povídat a zapomněli na čas. Znám se s tím člověkem sotva rok a zdá se mi jako bych ho znala od narození.

Zrovna jsme se smáli, když jsem slyšela klíče v zámku. Přišla k nám velmi hezká starší dívka a vypadala velmi naštvaně, ani mě nepozdravila. Nevěděla jsem, že žije s přítelkyní. Bylo mi z toho špatně. Odmítla jsem ty peníze a hnala se nejkratší cestou zpátky na kolej.

Vyhýbala jsem se Marcovým hodinám jako čert kříže, vždy jsem jen úkoly poslala po Jessie (má jediná kamarádka).

Všichni odjeli na jarní prázdniny a já tady zůstala sama (nehodlám se plahočit domů autobusem deset hodin kvůli pár dnům). A navíc nechci nikoho vidět.

V sobotu jsem si nalakovala z nudy nehty růžovou barvou a zmalovala se. Přišla mi smska od Maxe: Čau Carlo,proč se mi neozýváš?Rád bych tě viděl.Přijď mě o prázdninách navštívit.Rád bych tě zase líbal a miloval se s tebou.

Rozzuřila jsem se. Smazala tu blbou zprávu a vypnula si mobil. Po tom, co jsem se dodívala na horor v telce, zhasnula jsem světla a hodlala jsem usnout. Musím poznamenat, že jsem se pěkně bála. Přikryla jsem se peřinou a myslela jsem, že to bude lepší, jenže se mi akorát nedostávalo vzduchu. Najednou jsem zaslechla klepání na mé okno. Říkala jsem si, že mám halucinace, ale po chvíli znovu. Překonala jsem strach a šla se podívat, co to je. Nikde nic. Zrovna když jsem se otáčela a chtěla zalézt znovu do postele, tak se ten zvuk opakoval.

Před mým oknem stál Marco, crčely na něj salvy deště. Bylo mi ho líto, tak jsem mu pomohla dovnitř. Tam jsem mu dala své tričko. Bylo mu dost upnutý. Jeho ramena v tom dokonale vynikala. Přejel mnou záchvěv touhy a vzrušení.

„Promiň, ale měl jsem to domů daleko a začala ta bouřka. Díky, že jsi mě vzala k tobě.“

„Není zač,“ odpověděla jsem se sklopenou hlavou. Zase tak daleko to domů přece nemá.

„Ty jsi byla teď nemocná?“ ptal se a já mu řekla, že ano. „Za mou sestru se omlouvám. Neumí moc vaší řečí. Snad jen ano a ne. Navíc byla naštvaná, protože jí někdo v baru rozbil jukebox.“

Sestra? To byla jeho sestra? Panebože… já jsem tak hloupá!

„Chyběla jsi mi,“ řekne a pohladí mě ve vlasech. Jeho pohled mě dokonale spaluje.

Pak ucítím jeho rty na svých. Jsou tak jemné a horké. Vpíjí se svým jazykem do mých úst a já se mu to snažím oplácet. Poté mě povalí na postel a začne mi svlékat triko, kalhoty a podprsenku. Líbá mě po celém těle. Utápím se v jeho horkých polibcích.

„Miluji tě, Carlo!“ pošeptá mi do ucha po tom, co se domilujeme.

A tahle univerzitní láska trvá, až do státnic. No a pak taky dál… když se přestěhujeme zpátky do mého rodného města a koupíme si společný byt, ale dva plus jedna, protože čekáme miminko.

 

THE END